Já sama jsem už odmala ráda spala. Vstávání do školy bylo utrpení. Až na vysoké škole to začalo být fajn, protože jsme mnohdy začínali výuku až dopoledne nebo i déle. A podle svého spánku jsem si vybrala i povolání. Do práce jsem chodila až na oběd, takže jsem měla celé dopoledne volné. Někdy jsem spala, někdy se starala o domácnost. A potom jsem otěhotněla a se spánkem jsem se na dlouhou dobu rozloučila.
Už kolem třetího měsíce těhotenství jsem ráno nemohla spát. Bylo třeba šest hodin a já koukala do stropu a nic. Zato večer jsem měla jednu nohu na zemi a už jsem spala. A někdy se mi podařilo usnout i odpoledne. Šest týdnů před porodem jsem nastoupila na mateřskou a tušila jsem, že mě čeká pořádná jízda, takže jsem se celých šest týdnů proválela (vlastně skoro osm, protože syn se narodil až devět dní po termínu). Všem jsem s úsměvem na rtech říkala, že mám „naspáno“ do zásoby.
Náš malý konečně vykoukl na svět a my se stali rodiči. A přesně v tom okamžiku jsem se se svým spánkem rozloučila. V porodnici jsem za celé čtyři dny naspala asi deset hodin. Ale energie jsem měla jako nikdy dřív. Doma jsem první týden odpočívala, co to šlo. Noci byly trhané, kojila jsem na požádání každé dvě až tři hodiny. Okolo sebe jsem slyšela: Neboj, po šestinedělí se to zlepší. Po třech měsících určitě začne víc spát. A tak dále. Myslela jsem si, že vstávat každé tři hodiny je zápřah. Ale kdepak. Naše ratolest to vylepšila, následujících šest měsíců vyžadoval moji pozornost každé dvě hodiny nebo i každou hodinu. A když mu bylo sedm měsíců, moje zásoby spánku, které jsem poctivě střádala celý život, začaly docházet. Nevyspalá, protivná, mnohdy hladová s koktejlem hormonů, které mi tělo každý měsíc dodávalo, když jsem to měla dostat, jsem přestávala stíhat běžný život. Vždycky jsem byla vzhůru pouze nutnou dobu, a když šel syn spát, já jsem šla s ním. Takovou jízdu jsem opravdu nečekala! Ještě že máme opravdu velkou a masivní postel 200×200 drevenynabytek-borovicemasiv.cz, která nás v pohodě unese, a do které se především všichni tři vejdeme.
Čas od času přijde noc, kdy spím v kuse tři hodiny a to jsem opravdu odpočatá, plná energie. Na dvouhodinové intervaly spánku jsem si zvykla a každý večer doufám, že se to konečně zlomí a my se vyspíme. Říká se, že po prvním roce života začnou děti lépe spát. Ještě tedy pár měsíců. Uklidňuje mě to, že s největší pravděpodobností jsem už za půlkou toho „nespaní“. Nicméně neměnila bych. Mám úžasné, zdravé dítě a to že se nevyspím, mi najednou nepřijde důležité. Mateřská láska nezná hranice. Naštěstí. Jinak bychom asi vymřeli.
